Z Vajgaru až do světa vesluje další naděje, lehká váha Neuhortová

Na den přesně před pěti lety jela první závod v lodi. A najednou stojí na kanále Ada Ciganlija v srbské metropoli Bělehradu na startu světového poháru! Kristýna Neuhortová je ve dvaceti letech benjamínkem českého týmu pro mistrovství Evropy, které se chystá poslední květnový víkend v račické Labe aréně.

„Bylo to trošku nervózní,“ přiznává den po světové premiéře. „Vůbec jsem nevěděla, co od takového závodu očekávat. Snažila jsem se jet co nejlíp, bohužel to nestačilo. Ale aspoň jsme se Zuzkou Nečasovou viděly, co nám chybí. Proti nám dva olympijské dvojskify z Ria a my dvě dvacetileté žáby. Byl to křest ohněm, ještě musíme potrénovat,“ vypráví. Dojely čtvrté a vůbec nevadí, že poslední.

„Z pohledu psychiky to zvládly, věděly, že nemůžou čekat zázraky. Byly tam tři velmi dobré lodě. Dojely to, viděly rozdíl, poznaly tu realitu,“ potvrzuje asistent reprezentačního trenéra Michal Vabroušek, sám bývalý mistr světa lehkých vah.

Český tým prošel obměnou a mladá veslařka se najednou ocitla na špici. Na mezinárodní scéně dosud nezaznamenala výrazný výsledek. Teď směřuje hlavně k letnímu mistrovství světa do 23 let. Jenže ještě před tím ji čeká račická Evropa!

„Netroufám si odhadovat, jak na tom budeme. Ale očekáváme početnější pole, určitě budeme mít s kým závodit,“ předpokládá. Dosud veslovala na skifu, po dubnových kontrolních závodech byla posazena do posádky dvojskifu. „To je olympijská disciplína a taky tam je větší konkurence,“ ví dobře. Protože doma by možná stihla jet sama i ve dvou, v mezinárodním poli to už nelze zvládat fyzicky ani časově.

Věří však, že za tři týdny do evropského šampionátu ještě leccos nažene. „Určitě se dá vylepšit i fyzička i technika. Potřebujeme se Zuzkou naveslovat kilometry, abychom se sešly v dráhovce, abychom podali co nejlepší výkon. Budeme se sjíždět, ale pracovat i na fyzičce,“ plánuje.

Pochází od Vajgaru, z veslařské bašty Jindřichova Hradce jako třeba Václav Chalupa. „Lidi odtamtud mají v sobě něco neuchopitelného, co je dělá mimořádnými,“ potvrzuje trenér Vabroušek. „U Kristýny oceňuju rvavost a buldočí zavilost, urputnost. Nevypustí ani tempo, pere se,“ dodává kouč.

„Já ani žádný vzor nemám. Chci jezdit sama za sebe,“ říká 20letá veslařka. Jak by ne, její sportovní kořeny nejsou hluboké. Začala až v patnácti rovnou s veslováním, kam ji spolu s kamarádkou přivedl tělocvikář, veslař Jaroslav Cempírek. Brzy zůstala sama, přitom ani její rodiče se sportu nevěnovali. „Já jsem průkopník. Líbí se mi parta lidí okolo, že jsme venku, na vodě,“ říká.

Baví ji běhání, i s posilovnou už se skamarádila. Ale o nedostatcích ví dost a dost. „Bylo pro mě těžký všechno, technika i fyzička. Hodně se trápím se stabilizačními cviky na vnitřní svalstvo. A s veslařskou technikou pořád bojuju. Hodně jsem jezdila sama, teď si musíme se Zuzkou vyhovět, abychom se dali dohromady.“

K tomu všemu ji loni v létě potkala velká změna. Po maturitě na gymnáziu v Jindřichově Hradci se stěhovala do Prahy na studium fyzioterapie na FTVS, přešla k trenéru Kacovskému na Slavii a získala podporu OLYMP CS MV. „Bylo to složitější, ale už jsem si postupně zvykla,“ povídá optimisticky.

Bydlí na koleji ve Vokovicích, trénuje na Smíchově dvě až tři fáze denně. „S profesory se domlouvám, hodně nahrazuju. Každé ráno řeším, jak to s cestou po Praze logisticky zvládnu,“ přiznává.

Na zábavu moc času nezbývá. Má ráda pohádky a fantasy, Harryho Pottera by mohla číst pořád dokola. Co kdyby ji tak trochu pomohl s tou tvrdou dřinou? „To by se mi líbilo,“ usměje se, ale sama už dávno ví, že tady nějaký zázrak nepomůže, protože veslování je tuze poctivý sport.

O své budoucnosti má, zdá se, jasno. Zůstane lehkou vahou. „Jsem relativně malá (167/56, její parťačka je lehce dovažuje, pozn. red.), v těžkých bych se asi neuplatnila.  Zatím jsem s tím neměla problém. Jím normálně, nepoužívám ani žádné doplňky, jen před závody si nedám sladký.“

Loni už získala domácí mistrovský titul na skifu. A že by si malovala v reálných barvách olympijské Tokio 2020? „Ne, ne. Olympiáda je sice největší motivace, ale teď se tím ještě nechci zabývat. Koukám na nejbližší akce a pak uvidím dál,“ loučí se skromně.