Nejdůležitější je odhodlání, říká Ondřej Synek

Do úvodního kola Světového poháru veslařů zbývá měsíc, příprava v tomto období zákonitě hodně bolí. Ondra Synek s úlevou noří své nohy do chladivé vody slapského jezera. Právě má za sebou pořádnou porci intervalů v soutěživém módu s dvojkou Jakub Podrazil – Lukáš Helešic. K rozhovoru jsme se sešli v areálu na Měříně – oblíbené jarní destinaci pětinásobného mistra světa i jeho trenéra Milana Dolečka. „Je utahanej,“ upozorní mě kouč. „V pohodě, klidně postojíme,“ odmítne Ondra možnost pohodlně se usadit na lavičce.

Ondro, v souvislosti se světovým šampionátem juniorů v Račicích se v poslední době diskutuje o těžkostech mladých veslařů přecházejících mezi dospělé. Jak obtížná byla tahle etapa v tvém případě?

Za nás ještě neexistovala přechodová kategorii do 23 let, jako ji mají dnešní junioři. Bavíme se o letech 1999 a 2000. Hned následující rok jsme skočili rovnou mezi dospělou elitu a na párovce jsme získali 11. místo na mistrovství světa, což by dnes bylo považováno za solidní výsledek. Tréninkové dávky v seniorech se samozřejmě zvýšily. Musel jsem přípravě hodně obětovat.Tím že jsem ještě chodil do školy, byl však můj přechod z juniorů mezi dospělé plynulý. Neskočil jsem rovnou do každodenního dvoufázového tréninku. I když jsem měl ve škole trochu úlevy, stejně to bylo náročné. Věděl jsem však, čeho chci dosáhnout.

Získal jsi titul juniorského mistra světa na trenažéru. Byl to tvůj největší úspěch v této kategorii?

Na trenažérech se tehdy pořádalo v Bostonu neoficiální mistrovství světa. Jeden rok jsem skončil třetí a v tom dalším jsem závod vyhrál. Za největší úspěch v juniorské kategorii ovšem považuju bronzovou medaili ze šampionátu v Záhřebu, kde jsme v roce 2000 s Kubou Hanákem startovali na dvojskifu. A za ještě větší úspěch považuju, že jsem se mezi dospělými rychle adaptoval (usmívá se). Juniorská etapa mě na to dobře připravila. Myslím si, že by mladí měli tuhle věkovou kategorii vnímat jako přípravu na to, co přijde ve sportu dál.

Jak dlouho jsi vesloval před ziskem medaile na juniorském světovém šampionátu?

Pět roků – s  veslováním jsem začal v Brandýse nad Labem, kde jsem se „tak nějak plácal“. Na podzim 1999 jsem šel do Dukly – rovnou ke svému dnešnímu trenérovi Milanu Dolečkovi. A potom v létě 2000 jsme získali tu medaili. Dá se říct, že jsem začal pořádně trénovat až na podzim v Dukle. Jako prvoročák jsem na mistrovství světa nestartoval.

Jak probíhal tvůj veslařský rozvoj dál?

V roce 2002 jsme s Milanem Dolečkem mladším začali jezdit společně na dvojskifu. V té době jsem už na skifu porazil Vencu Chalupu. S Milanem jsme dojeli na mistrovství světa pátí a další rok v Miláně jsme získali medaili – bronzovou. V obou letech se nám dařilo vyhrávat závody Světového poháru. Na olympiádě v Aténách 2004 jsme dojeli znovu na pátém místě a po ní jsem už přešel na skif.

S Vaškem Chalupou jste se přetahovali o pozici domácí skifařské jedničky. Jak moc bylo tohle vysoce konkurenční období přínosné pro tvůj výkonnostní růst?

Hlavně to byla velká motivace v období přechodu do dospělých! To už s juniorama nemělo nic společného, ale byli jsme celá velká skupina vyrovnaných a rychlých závodníků. Do špičky se tlačili i další skifaři. Bylo to jiné než teď, kdy nikdo nikoho nikam netlačí a je to „takový těžce jednoduchý“. Asi jsme měli jinou motivaci a odhodlání.

Případný dvojskif s Vaškem Chalupou mohl být „dělový“, ne?

V té době to bylo hodně zamotané, protože Vašek chtěl vydržet do olympiády na skifu. Když jsem ho porazil, chtěl jsem s ním jezdit dvojskifa, ale on nechtěl. Potom jsem s ním chtěl jet závod o nominaci na skif, ale svazoví funkcionáři nás k tomu nepustili. Bylo to složité, ale už je to dávno pryč.

Doděláváš trenérskou školu, jak jsi se studiem daleko?

Chybějí mi dvě zkoušky a státnice.

Do budoucna plánuješ dráhu trenéra?

Uvidím, jak se to vyvine. Ještě chci veslovat dva roky. O vzdálenější budoucnosti začínám ovšem čím dál víc přemýšlet, ale zatím doopravdy nevím, jakým směrem půjdu, až skončím s aktivní kariérou. Trénovaní je jedna z možností, jak u veslování zůstat.

Omlouvám se za trochu provokativní - Račice 2022...

Budu rád, když vydržím dva roky do olympidády v Tokiu (směje se). Všechno záleží na zdraví a taky na náladě a chuti dál trénovat.

Co vzkážeš juniorům, které letos čeká světový šampionát na domácí vodě v Račicích a mnohé z nich už na podzim přechod o věkovou kategorii výš?

Máme dobré juniory, ale naše generace před těmi dvaceti lety byla úplně jinde. Šli jsme po sobě každý trénink! Deset z nás se dostalo na trenažéru pod 6:20, dnes to zajede jeden a je z něho velká celebrita. Myslím si, že nejdůležitější je odhodlání, soustředění na přípravu, chuť jít do toho a cílevědomost.

Text: Manfred Strnad
Foto: Pavel Myška