Lukáš Helešic zvládl přechod z juniorů na 1

Mistr světa juniorů z roku 2014 Lukáš Helešic patří k veslařům, kteří přechod do seniorské kategorie zvládli bez sebemenších problémů. Už ve svých dvaceti letech reprezentoval společně s Jakubem Podrazilem na olympijkých hrách v Riu ve dvojce bez kormidelníka. Příslušnost k širší světové špičce tehdy potvrdili vítězstvím v malém finále. Na loňském světovém šampionátu v americké Sarasotě dojeli celkově osmí. S Lukášem jsme se sešli ve chvíli, kdy si krátce předtím prohodili s „parťákem“ místo v lodi. Lukáš přepustil Jakubovi místo stroka a sám se zabydlel na háčkovském postu.

Koho napadlo, že se s Jakubem prohodíte a na dvojce si sedneš za něho na háčka?

Nápad přišel hlavně z Kubovy strany. Trenér Milan Doleček o něm chvíli přemýšlel a pak souhlasil, že by nemuselo být špatné vyzkoušet novou variantu. Ani já jsem nebyl proti. Na soustředění v Gavirate jsme se na jedno odpoledne prohodili na celostní trénink a kupodivu se nám hned veslovalo dobře. Loď líp seděla a jela rovně. Ubyla mi starost o kormidlování. Kuba má opravdu velkou sílu a dvojka se dá přece jenom z háčka otočit mnohem snáz. Strokovi trošku dřív přistrčíš list a když jsi šikovnej háček, děláš si s tím, co chceš (směje se). Když mu tempo trošku přisekneš a víc za to vezmeš, loď snadno přetočíš. Samozřejmě chceme, aby loď jela rychle - to znamená rovně. A nám teď rovně jede! Dělal jsem si trochu legraci.

Pojďme se vrátit na začátek tvé veslařské kariéry. Jak dlouho jsi vesloval, než ses stal juniorským mistrem světa?

Vesluju od mladších žáků, tedy od jedenácti let. Prvním rokem v juniorech jsem jezdil na dvojce bez kormidelníka s Jakubem Starnovským – vytvořili jsme čistou břeclavskou dvojku. Na mistrovství Evropy jsme získali stříbrnou medaili a na „světě“ páté místo. Rok nato jsem jezdil dvojku společně s Mírou Jechem z Pardubic. Na „Evropě“ jsme zopakovali stříbro a mistrovství světa jsme vyhráli. Za touto etapou se rád ohlédnu. Juniorskou kategorii jsem ukončil asi nejlíp, jak jsem mohl.

Jak náročný byl přechod do „23“?

Třiadvacítky jsem bohužel přeskočil a závodil hned v Elitě. Možná to bylo správně a díky Jakubu Podrazilovi jsem zvládl přeskočit rovnou do seniorů A. Ten „přeskok“ je vlastně strašně těžkej! Když ho člověk nezažije sám, zřejmě si ani nemůže uvědomit, jak moc je náročnej. Najednou se postavíš na start vedle top veslařů světa! Velký zážitek, když jsem se jako benjamínek při rozveslování díval kolem sebe – támhle jede Karstenová, Olaf Tufte, Mahe Drysdale – samá velká jména. Ještě včera jsem je sledoval v televizi a najednou jedu vedle nich v dráze. Člověk si ale zvykne a přestane tyhle věci vnímat. Potřebuješ se soustředit na svůj výkon.

Jak velký nárůst tréninku jsi v té době absolvoval? Jakub Podrazil prozradil, že v juniorech trénoval se svým tátou víc než zpočátku v seniorech.

Musím říct, že v Břeclavi jsem se připravoval pod vedením Jožky Akaie jednou denně. Chodil jsem do školy a ráno před vyučováním se žádné tréninky nekonaly. Kromě jedné fáze odpoledne jsem nic jiného nedělal. Po přechodu do Prahy na Duklu mě čekal doopravdy velký skok v tréninku – a taky výkonnosti. Tehdy v roce 2015 jsem se připravoval pod vedením Petra Blechy. Úvodní „oťukávání“ pro mě začalo obrovským nárazem na soustředění v Seville, kdy jsem se po prvním dnu nemohl ráno ani zvednout z postele (směje se). Dostal jsem naloženo, i když mi Petr říkal, že mě šetří. V osmnácti letech jsem dostal „co proto“, ale člověk si na ty dávky zvykne a zesílí. A potom si může dál přidávat. Chce to čas a trpělivost.

Co bylo v přechodu mezi Elitu nejtěžší? Fyzická, nebo mentální složka zátěže?

Pro mě asi nejvíc nové prostředí. Přišel jsem z domovského oddílu v Břeclavi, kde jsem měl v rámci klubu určité postavení a vztahy tam byly mnohem příjemnější. Nastoupil jsem do prostředí, kde si lidi „jdou po krku“ a jeden chce být lepší než ten druhý. Samozřejmě i tady panují přátelské vztahy, ale jen do jisté míry. Nevím, jestli to veslařská veřejnost vnímá, nebo to vidí jenom z dálky, ale my co „to“ tvoříme, tak „to“ bohužel netvoříme asi úplně správně. Nejtěžší pro mě bylo zvyknout si tady, najít cestičku k lidem, naučit se s nima vycházet a jak vším „tím“ prokličkovat. Musím říct, že první rok jsem dělal stín Jakubovi. Díky němu jsem se v Praze adaptoval a jemu za to patří obrovský dík. I když on si to asi příliš neuvědomuje, ale já to vnímal strašně! Byli jsme nejrychlejší už od prvního roku, co jsme spolu začali jezdit, ale každý nás chtěl předjet. Museli jsme pořád dokazovat, že jsme nejlepší. Kuba byl jeden rok nemocný a znovu jsme se potom vraceli. Bylo těžké vybudovat si zase nějaké jméno a postavení. Současná situace je taková, že mezi seniorama A jsem ale pořád nejmladší (usmívá se).

Ve dvaadvaceti letech máš za sebou jedenáct veslařských sezon. Napadne tě třeba někdy, že už máš závodění tak akorát?

Ne! Myslím si, že je to hlavně dobrým přístupem Jožky Akaie, který mě v Břeclavi v mládežnických kategoriích nepřetěžoval. Trénoval jsem pod ním od svých patnácti let a celou dobu jednofázově. Přitom jsme vyhráli juniorské mistrovství světa. Když se v Praze rozhlížím kolem sebe, vnímám, že děti jsou tady často přetěžované. A do osmnácti jsou to vlastně pořád děti. Trénují ráno před školou, po vyučování hned letí na další trénink a večer se musí učit. Celý ten kolotoč mi připadá dost zničující. Reálně hrozí, že se jim veslování znechutí. Myslím si, že jedenácti- a dvanáctiletí žáčci by měli absolvovat pestrou přípravu, a hlavně formou soutěže. Veslování by v ní taky mělo mít svoje místo, ale k tomu i jiné sporty – třeba fotbálek. My jsme kromě veslování jezdili na výlety na kole, někdy se hrál fotbal, scházeli jsme se u táboráku, což v Praze asi vůbec nejde. V některých klubech by ovšem prostor byl. Myslím si, že chuť do tréninku hodně ovlivní přístup a styl trenéra. Mně veslování nikdo neznechutil – naopak, když přijdou úspěchy, sport se ti zalíbí. Kdo se zlepšuje a vidí na sobě, jak roste a vyvíjí se, chce pokračovat.

Máš pocit, že jsi ještě nedosáhl maxima rozvoje své fyzické kapacity?

Myslím si, že je pořád, kam se dostávat. A nějaké rezervy existují. Je to o tréninku a naučit se jezdit naplno od prvního tempa a nepřemýšlet o tom, že nás čeká ještě osm nebo deset úseků. To je strašně těžký a Ondra to umí! Jsem rád, že se vedle něho můžu učit a vidět, jak se to má správně dělat. Myslím si, že jsem ještě nedosáhl maxima svých fyzických možností. Na trenažéru mám teď zajeto 5:54 a věřím, že to ještě půjde stlačit.

To je špičkový výkon!

Když vezmu v úvahu svoji výšku a váhu, tak to úplně špatný není. Za pár let by to mohlo být 5:50.

Nebo raději 5:49,9?

Třeba to půjde. Je mi dvaadvacet a říká se, že vrchol sportovce přichází v sedma- osmadvaceti. Ještě mám před sebou pár let zlepšování (usmívá se).

Na úvod mezinárodní sezony vás čeká první závod Světového poháru v Bělehradě, kde jste loni vybojovali třetí místo. S jakými ambicemi tam pojedete letos?

Myslím si, že kvůli posunutým termínům bude letos Bělehrad nabitější než loni  Vzpomínám si, že jsme jeli ve finále A na dvě, nebo možná i tři, běloruské dvojky. Samozřejmě bychom rádi medaili zopakovali, ale už postup do velkého finále nebude snadný. Uvidíme, co přijde. Z přípravy mám dobrý pocit. V každém případě po břehu kolují pověsti, že máme „nůž na krku“.

Proč?

Kvůli kontrolním závodům, že jsme toho prý moc nepředvedli. Tyhle řeči mě ovšem nechávají klidným. Podobná atmosféra se vytváří vždycky. Člověk si musí zachovat koncentraci a soustředit se na svůj výkon, a ne na to, co říkají ostatní.

Jaká jiná varianta přichází pro vaši dvojku v úvahu?

Samozřejmě se nabízí varianta noncox. Chci ale zůstat ve dvojce s Jakubem a dělat „sparing“ Sýňovi. Pracovat na sobě raději ve dvojce než v noncoxu.

Co vám dává společná příprava s Ondrou Synkem?

Především se od něho pořád učíme! Je skvělé, že se můžeme připravovat s nejlepším skifařem světa. A jak už jsem říkal, Ondra dokáže v tréninku absolvovat všechny úseky naplno, bez ohledu na to, kolik jich má ještě před sebou. A svým přístupem strhne i nás. Občas slyšíme, že ze společné přípravy dvojky a skifu těží především skifař, protože se musí na rychlejší disciplínu dotahovat.  Ústředním trenérem Simonem Coxem nám bylo naznačeno, že bychom měli pár tréninků absolvovat společně s „lehkým“ dvojskifem (pozn. Vraštil – Šimánek), aby přece jenom tlačilo taky něco nás. Není to vůbec špatný nápad. Jsme jenom pro, ale myslím si, že kámen úrazu bude stejný jako loni – domluvit se na společné náplni. Náš trenér Milan Doleček má jinou představu než trenér dvojskifu Michal Vabroušek. Možná je nejschůdnější cesta domluvit se posádky mezi sebou. Ještě jsme se k tomu ale nedostali. Kluci se připravovali na regatu v Essenu a my trénujeme na Měříně. Zřejmě by připadala v úvahu dráha na čas těsně před Světovým pohárem. Rozdíl by měl být podle aktuálních světových rekordů tři vteřiny ve prospěch „lehkého“ dvojskifu. Rekordní časy jsou 6:05 a 6:08 u dvojky. Ani jedna z lodí nemá samozřejmě šanci se k těmto rekordním časům přiblížit. Nejen v Česku, ale i ve světě. V Londýně, kde to zajela dvojka, foukal strašný vítr, který zrychloval, ale nedělaly se vlny. Podmínky byly ideální, a navíc v lodi seděli dva páni veslaři z Nového Zélandu (usmívá se).

Ví se, jaké plány do budoucna mají Hamish Bond a Eric Murray?

Strok dvojky Bond jezdí na kole – loni reprezentoval Zéland na mistrovství světa v časovce! Bohužel ho v závodě postihl defekt, ale na prvních dvou mezičasech se pohyboval v Top 10, což je myslím úžasný výkon. Z Murrayho se stal taťka, asi se začal věnovat rodině. Sociálními sítěmi proběhlo, že zkoušel na mistrovství Austrálie dva kilometry na trenažéru, ale dvojku spolu jezdit asi už nebudou. Hamish Bond letos vyhrál mistrovství Nového Zélandu v cyklistické časovce, získal bronz na Hrách Commonwealthu a vyhlásil, že chce olympijskou medaili z Tokia! Stejně dokázali neuvěřitelné věci – od roku 2009 do olympiády 2016 jeli spolu 69 závodů a ani jeden neprohráli!

Olympijské hry v Tokiu se nenápadně ale rychle přibližují. Jste prakticky v půlce cyklu...

Kvalifikace je na programu už příští rok v Linzi. Kolik je přímých postupujících ještě nevíme, ale v každém případě bych už nerad absolvoval dodatečnou kvalifikaci. Jednou stačilo! V nominačním roce 2015 byl Jakub nemocný a nemohl se mnou jet mistrovství světa. Proto jsme jeli o rok později dokvalifikaci. V roce 2016 postupovaly z Luzernu do Ria jen první dvě lodě z finále A. Velké nervy! Když se tam dostaneš, pořád je třeba dojet ze šesti lodí nejhůř na druhém místě. A každý tam chce být. Tehdy jsme naštěstí vyhráli o kousek před Maďarama. Kuba už tohle zažil podruhé – před olympiádou v Londýně absolvoval dodatečnou kvalifikaci na noncoxu. Taky ji tehdy vyhráli a sám říkal, že by tentokrát chtěl mít kvalifikaci určitě splněnou dřív.

Co vzkážeš dnešním juniorům, kteří se připravují na světový šampionát v Račicích a brzy mnohé z nich čeká přechod mezi dospělé?

Aby nekončili (směje se) a dobře si rozmysleli, co chtějí dělat dál. Především chci zmínit břeclavské zástupce Aleše Pospíšila a Dalibora Nedělu. Věřím, že se na šampionát v Račicích nominují. Vyhráli na kontrolkách dvojku v kvalitním čase a doufám, že juniorskou kategorií s veslováním neskončí. A všem doporučuju, aby přišli k nám na Duklu – přece jenom máme skvělé zázemí. Ať jim vyjde všechno, co si přejí a na mistrovství světa zajedou co nejlíp!

Text: Manfred Strnad      Foto: Pavel Myška