Jakub Podrazil: Baví mě závodit nadoraz!

Stříbrnou medailí v prvním kole Světového poháru překvapili Jakub Podrazil s Lukášem Helešicem nejen příznivce veslování, ale částečně i svého trenéra Milana Dolečka, který po návratu z Bělehradu s potěšením konstatoval: „Čekal jsem, že kluci zajedou lépe než loni, kdy byli třetí. Letos se však sešla kvalitnější konkurence. O to je výkon dvojky cennější a pro mnohé překvapivější. Potěšil mě nejen výsledek, ale především jejich projev v závodě. Už proto, že jsem z mnoha stran slýchal kritiku, že Jakub není strok. A taky že Doleček umí trénovat jen Synka.“

Jakube, trenéra jste stříbrnou medailí a malým odstupem od vítězných Chorvatů hodně potěšili a také trochu překvapili. Čekali jste sami tak kvalitní výsledek?

Spíš bych řekl, že jsme věřili v dobrý výkon. Naposledy jsme na mezinárodní scéně nejeli úplně v pohodě (pozn. osmé místo na mistrovství světa v Sarasotě), ale po kvalitní zimní přípravě jsme věděli, že máme natrénovano a můžeme zajet.

Na velkých světových akcích bývá někdy semifinále těžší než finále. Jaké to bylo tentokrát?

Už v semifinále jsme narazili na bratry Sinkovičovy, ale na kilometru jsme si společně s nimi a Španěly vytvořili dostatečný náskok, a k postupu nám stačilo držet frekvenci třicet dva temp za minutu. Ve finále jsme pak jeli „šlágem“ sedmatřicet a bylo to o něčem jiném! Jednoznačně nejtěžší závod celého víkendu.

S Lukášem vás čekají Primátorky a potom další kolo Světového poháru v Linci. Nebo raději zamíříte na regatu Holland Beker?

Primátorky jsou příjemným zpestřením. Osma je velký fofr a určitě nám trénink ve větší lodi neublíží. Další program zatím nemáme přesně určený. V každém případě jsme teprve na začátku sezony. Výsledek z Bělehradu nepřeceňujeme. O úspěchu celého roku rozhoduje ve veslování především výkon na mistrovství světa. A k němu je ještě daleko. Pořád nás čeká spousta práce. Jsem opatrný cokoli předpovídat. Vždyť jsme zatím neměli možnost porovnání se Srby, Francouzi, Italy, Američany a dvojkou z Nového Zélandu. Britové sice v Bělehradě startovali, dojeli sedmí, ale na mistrovství světa zřejmě postaví silnější složení.

Na mezinárodní scéně jsi posádku poprvé strokoval. Trenér Milan Doleček už před několika týdny vyjádřil přesvědčení, že jsi ve svých šestadvaceti letech pro tuhle roli dozrál. Cítíš to podobně?

Věřil jsem si už od podzimu, kdy jsem se hodně připravoval na skifu, že na to mám. Na soustředění v Gavirate mě napadlo, že bychom se mohli s Lukášem prohodit. Zkusili jsme to na jedno odpoledne a už u změny zůstali. Já si na stroku líp zatáhnu a loď jede rovněji. Když jsem seděl vzadu a před středem lodě, tahal jsem větší pákou a špička zatáčela. Loď se nám kvrdlala ze strany na stranu. Říkali jsme si, že novou variantu vyzkoušíme na prvním svěťáku a pak uvidíme. Teď není důvod něco měnit. Lukáš si to taky pochvaluje, na háčku se jezdí vždycky pohodlněji. Strokování se mi moc líbí a čím dál víc mě baví jet úplně nadoraz – v závodě se zmrtvit (směje se)!

Takže s výsledkem a výkonem v Bělehradu panuje stoprocentní spokojenost?

Stoprocentní je jenom vítězství! Mrknul jsem se večer po závodě na video a nějaké technické i taktické chybičky jsem našel. Pořád je co zlepšovat (usmívá se).

Po kontrolních závodech v Račicích jste sklidili kritiku za příliš malý odstup od dvojky na druhém místě.

Možná jsme mohli vyhrát víc než o pět vteřin, ale Mates s Potokem vůbec nejsou špatný. V té době jsme se taky ještě trochu hledali.

S veslováním jsi začínal na skifu a loni na podzim jsi na něm podával zajímavé výkony. Považuješ skifařskou průpravu za výhodu?

Skif je základ veslování! Teď se však soustředím na současnost a tou je dvojka s Lukášem.  Nedávno jsem četl rozhovor, kde se trochu varuje, aby děti nezačínali s veslováním moc brzo. Já jsem začal v jedenácti letech a nijak mi to neublížilo (směje se). Ve dvanácti jsem už závodil prvním rokem v žákovské kategorii. Od té doby jsem vždycky získal na mistrovství republiky alespoň jednu medaili. Na skifa jsem si sedl asi ve třinácti nebo čtrnácti. Pamatuju si svůj první závod, vyhrál jsem ho o 12 setin (znovu úsměv). Pravda je, že hodně lidí, se kterýma jsem začínal, už nevesluje. Zase na druhou stranu jich docela dost drží. Například Petr Melichar, Mates Klang, mladej Pilcovka. Byli jsme tenkrát silný ročníky – 1990 až 1992.

První velkou medaili jsi získal na mistrovství světa juniorů...

Ještě jako dorostenec jsem v roce 2008 přijel na juniorský šampionát do Ottensheimu – a se strašnou angínou. Tenkrát se to kvůli zdraví moc nepovedlo. O rok později, prvním rokem v juniorech, jsme s klukama na párovce zajeli ve Francii stříbro. Za další rok v Račicích jsem reprezentoval na skifu na pátém místě.

Jak náročný byl přechod mezi dospělé?

Přechod výš je samozřejmě náročný, ale měl jsem štěstí na posádku. Prvním rokem v mužích jsme zajeli stříbro na osmě na světovém šampionátu do 23 let. Později mě závody „23“ minuly, protože jsem se dostal do seniorské reprezentace. Přiznám se, že v prvních dvou třech letech jsem byl ze všeho „vyplesklej“. Na vodě kolem nás samá velká jména! Na osmě nám to ovšem docela jezdilo. Pamatuju si, že v roce 2011 jsme získali medaili na Světovém poháru i na mistrovství Evropy. Osma je těžká disciplína, ale když funguje chemie posádky a pěkně se „sťukne“, je to paráda. Možná že by můj přechod z juniorů mezi dospělé neproběhl tak hladce, kdybych hned jezdil menší disciplínu.

Je tedy v přechodu z juniorů výhodou velká disciplína?

Když se nad tím zpětně zamyslím, tak asi v přechodu do dospěláckého světa pomůže. Nejsem trenér, ale je to možný, že když začneš ve větší disciplíně jako je osma, mezi dospělýma se líp oťukáš. A nedostáváš tolik nařezáno (směje se). Na dvojce nebo dvojskifu chytneš dvacet – třicet vteřin, jen to hvízdne. Na osmě to bývá do deseti vteřin, víc nedostaneš. Když jsme tenkrát jezdili tu osmu v top posádce dospělých, dojížděli jsme třeba loďku za vítězem. Na otrkání byla osma super.

Letos jsi získal titul mistra světa na trenažérech časem 5:44,8. Jakých výkonů jsi dosahoval v juniorech?

Doma jsem zajel český rekord 6:01, který, myslím, pořád ještě platí. Tenkrát mě na mistrovství světa do Bostonu neposlali – řekli mi, že ten čas je moc pomalý. Stejně bych nevyhrál. Vítěz – nějakej Němec – zajel 5:51, což je na juniora „něco úplně mimo“ (směje se).

Vynahradil sis to letos...

Teď to bylo super.

Sleduješ juniorské veslování, když máš sestru v reprezentační posádce?

Mrknutím oka jo. Sport sleduju více méně všechen – kanoistku, hokej, cyklistiku. Doufám že se Eliška nominuje na mistrovství světa do Račic. Měla by, je dobrá.

Jak moc se v tvém případě navýšil objem přípravy po přechodu do mužů?

S tátou (pozn. trenér Martin Podrazil) jsem trénoval hodně už v juniorech. Když jsem přišel mezi muže, trénoval jsem paradoxně míň. A čerpal jsem z toho, co jsem natrénoval dřív. S tátou jsme se připravovali asi podobně, jen někdy možná trošičku jinak. Jednodušší to bylo v tom, že mě ráno po tréninku hodil autem do školy. Na Dukle tohle skloubit nejde, když jsi ve skupině s 15ti lidma. V dorostencích a juniorech jsem trénoval většinou sám nebo maximálně se dvěma dalšíma.

Co vzkážeš juniorům, z nichž mnohé čeká po šampionátu v Račicích rozhodování, co dál?

Táta říká, že z holek se později udrží jedna z deseti. Veslujou do osmnácti a pak – konec! Chce to vydržet, mít vůli a trpělivost. Máme relativně velmi dobré juniory a byla by škoda, kdyby se dál na veslování vykašlali. Neměli by se bát toho přechodu. Jde o to nezaleknout se, že je veslování najednou o třídu jinde. A pokračovat trpělivě krok za krokem.

Text: Manfred Strnad      Foto: Pavel Myška a Detlev Seyb