Michal Vabroušek: Na sto procent! Nebo veslujte jen rekreačně...
Česká republika získala v Michalu Vabrouškovi prvního veslařského mistra světa ve své samostatné historii. Stalo se v roce 2000 v Záhřebu. Osm roků předtím vybojoval Michal v posádce párové čtyřky zlatou medaili na juniorském šampionátu v Montrealu. Patří k osobnostem našeho veslování, které na vlastní kůži poznaly, jak obtížná je cesta od juniorských k seniorským úspěchům. Od skončení aktivní kariéry závodníka se věnuje trenérské práci.
V kolika letech jsi začal veslovat a proč sis vybral právě veslování?
S veslováním jsem začal v deseti letech, rodiče mě a moje dva bratry chtěli mít pod dohledem na jednom místě a veslařský klub v Otrokovicích měl velmi dobrou pověst a reference.
S veslováním jsem začal v deseti letech, rodiče mě a moje dva bratry chtěli mít pod dohledem na jednom místě a veslařský klub v Otrokovicích měl velmi dobrou pověst a reference.
Absolvoval jsi předtím jinou sportovní průpravu?
Vyrůstal jsem na vesnici a jako všechny děti jsme s bratry po škole běhali, skákali, lezli po stromech a hráli si venku. V zimě se bruslilo na rybníku, v létě plavalo na Štěrkáči, dopravním prostředkem bylo nejčastěji kolo.
Vyrůstal jsem na vesnici a jako všechny děti jsme s bratry po škole běhali, skákali, lezli po stromech a hráli si venku. V zimě se bruslilo na rybníku, v létě plavalo na Štěrkáči, dopravním prostředkem bylo nejčastěji kolo.
S Petrem jste společně závodili na dvojskifu. Jak se ti s bratrem veslovalo?
S bráchou jsme ročníkově neměli moc šancí se potkat, je o dva roky starší, a tak jsme spolu závodili jen krátce. Když jsem po zisku dorosteneckého titulu na skifu byl na zbytek sezóny ostaršený a sešli jsme se na dvojskifu. Nejsem si jistý, jak náš bratrský dvojkif vypadal ze břehu, ale společně jsme vyválčili stříbro na Mistrovství ČSFR, tak to snad úplně špatné nebylo.
S bráchou jsme ročníkově neměli moc šancí se potkat, je o dva roky starší, a tak jsme spolu závodili jen krátce. Když jsem po zisku dorosteneckého titulu na skifu byl na zbytek sezóny ostaršený a sešli jsme se na dvojskifu. Nejsem si jistý, jak náš bratrský dvojkif vypadal ze břehu, ale společně jsme vyválčili stříbro na Mistrovství ČSFR, tak to snad úplně špatné nebylo.
Petrovi bude letos v září pětačtyčicet, ale jeho kariéra v triatlonu stále pokračuje. Co tomu říkáš?
Je to obdivuhodné, brácha je stále na špičce vytrvalostních vícebojů už přes dvacet let a tvrdí, že ho to stále baví a naplňuje. Doufám, že mu to ještě dlouho vydrží.
Je to obdivuhodné, brácha je stále na špičce vytrvalostních vícebojů už přes dvacet let a tvrdí, že ho to stále baví a naplňuje. Doufám, že mu to ještě dlouho vydrží.
V roce 1992 jsi získal titul juniorského mistra světa na párové čtyřce. Jak dlouhá a náročná etapa tomuto úspěchu předcházela?
Na podzim 1991 jsem přešel z otrokovického klubu do střediska mládeže při ASVS Dukla Praha pod trenéra Jardu Starostu, který mě dovedl nejen k juniorskému, ale později i k titulům v kategorii U23 a ke všem velkým seniorským medailím. Juniorský úspěch přišel hned v mé první sezóně po příchodu do Dukly, ale určitě bylo důležité, že i v Otrokovicích měl trénink potřebnou kvalitu.
Na podzim 1991 jsem přešel z otrokovického klubu do střediska mládeže při ASVS Dukla Praha pod trenéra Jardu Starostu, který mě dovedl nejen k juniorskému, ale později i k titulům v kategorii U23 a ke všem velkým seniorským medailím. Juniorský úspěch přišel hned v mé první sezóně po příchodu do Dukly, ale určitě bylo důležité, že i v Otrokovicích měl trénink potřebnou kvalitu.
Jak obtížný byl přechod z juniorské do seniorské kategorie?
V přechodu mezi dospělé mi asi nejvíce pomohla základní vojenská služba. Po maturitě jsem využil možnosti „odkroutit“ si povinnou službu v uniformě na Dukle a tam jsem se mohl veslování věnovat na sto procent! Tehdy jsem si ověřil, že je to cesta, po které se chci vydat a protože jsem měl možnost denně se potkávat s profesionálními veslaři a kanoisty, věděl jsem, do čeho jdu. Relativně brzo se mi podařilo proniknout do reprezentačního týmu a kvalifikovat se na OH do Atlanty 1996. První velká medaile přišla o rok později na skifu do 23let. O rok později na mistrovství světa v Kolíně nad Rýnem jsem už při svém prvním startu na skifu mezi seniory A získal stříbro.
V přechodu mezi dospělé mi asi nejvíce pomohla základní vojenská služba. Po maturitě jsem využil možnosti „odkroutit“ si povinnou službu v uniformě na Dukle a tam jsem se mohl veslování věnovat na sto procent! Tehdy jsem si ověřil, že je to cesta, po které se chci vydat a protože jsem měl možnost denně se potkávat s profesionálními veslaři a kanoisty, věděl jsem, do čeho jdu. Relativně brzo se mi podařilo proniknout do reprezentačního týmu a kvalifikovat se na OH do Atlanty 1996. První velká medaile přišla o rok později na skifu do 23let. O rok později na mistrovství světa v Kolíně nad Rýnem jsem už při svém prvním startu na skifu mezi seniory A získal stříbro.
Radosti a složitosti trenérské práce...
Trenérská práce mě současně nabíjí i vybíjí. Jako v každé práci je i tady největším zdrojem radosti úspěch svěřenců. Nejde jen o případné medaile. Trenéra výrazně povzbuzuje, když vidí, jak jeho svěřenci výkonnostně rostou. Měl jsem velké štěstí, že jsem se připravoval pod několika výbornými trenéry své doby a snažím se předávat to nejlepší od každého z nich další generaci veslařů.
Co bys poradil současné generaci juniorů, kterou po šampionátu v Račicích čeká rozhodování, co se svým sportovním životem dál?
To je hodně individuální a asi bych každému poradil něco jiného. Vrcholové veslování na seniorské úrovni vyžaduje hodně odříkání a nedá se dělat jen na padesát procent. Proto pokud nejsou závodníci v příštích několika letech ochotní případnému úspěchu hodně obětovat, pak je lepší veslovat dál pro radost na klubové nebo akademické úrovni a na reprezentační ambice bych v takovém případě raději zapomněl. Pro ty veslaře a veslařky, kteří chtějí pokračovat ve veslování na reprezentační úrovni, mám jednu radu – jděte za svým snem a udělejte pro to maximum, abyste později nelitovali nevyužité příležitosti.
To je hodně individuální a asi bych každému poradil něco jiného. Vrcholové veslování na seniorské úrovni vyžaduje hodně odříkání a nedá se dělat jen na padesát procent. Proto pokud nejsou závodníci v příštích několika letech ochotní případnému úspěchu hodně obětovat, pak je lepší veslovat dál pro radost na klubové nebo akademické úrovni a na reprezentační ambice bych v takovém případě raději zapomněl. Pro ty veslaře a veslařky, kteří chtějí pokračovat ve veslování na reprezentační úrovni, mám jednu radu – jděte za svým snem a udělejte pro to maximum, abyste později nelitovali nevyužité příležitosti.
Text: Manfred Strnad Foto: archív Michala Vabrouška
