Dušan Vičík: Je třeba mít srdce bojovníka!

 

 

V Olomouci jsem hrál házenou, a protože jsem neprospíval ve škole, můj drahý otec reagoval tak, jak později roky vykládal rodičům, že se reagovat nemá. Prostě mi házenou zakázal! Na základní škole jsem měl špatné známky z matiky. Zlepšoval jsem se strašně pomalu. Bylo mi tehdy dvanáct. Když zákaz pominul, a trval celé čtyři měsice, styděl jsem se jít zpátky na hřiště. Měl jsem chuť něco dělat, ale nevěděl jsem co. V té době jsem už měřil 180 centimetrů a vážil 80 kilo, a protože jsme bydleli od loděnice pár  minut na kole, začal jsem chodit na klub. Tatík v té době trénoval dorost nebo juniory a mezi nimi i dvojku s kormidelníkem – Evžena s Martinem, každý měl asi sto kilo. Jednou jim nepřišel kormidelník, a protože jsem se zrovna poflakoval kolem, byl jsem po ruce - vlezl jsem si do špičky a voda šla až na přední plexisklo... Vystoupil jsem a říkám si, že to veslování připomíná spíš plavání (směje se), ale v loděnici jsem už zůstal. Tatíkovi to jaksi nevadilo. Loděnice byla tehdy v Olomouci dřevěná bouda plná pilin, ale kolem krásné prostředí. Měli jsme ohniště a pořád byla na loděnici sranda. Motal jsem se tam každé odpoledne. Za nějaký čas jsem ve škole přemluvil pár kluků, aby taky přišli. V žácích nás trénoval Ruda Krumpholz a pak, když už nás bylo víc, tak i můj drahý otec. Už tenkrát jsem byl proti ostatním přerostlej. A taky dost tlustej. No a v té době se začala budovat střediska. Juniory a dospělé měl na starosti Luboš Zapletal jako vedoucí SVS – M (středisko vrcholového sportu mládeže), to tehdy bylo pro mládež 16 – 18 let a táta měl na starosti TSM (tréninkové středisko mládeže), které bylo určené pro perspektivní děti 14 – 16 let. Když mi bylo patnáct, jezdil jsem už s těma staršíma na soustředění - ještě jako dorostenec - jen tak, kdyby bylo potřeba za někoho zaskočit. Není to moc zeširoka?

 

V žácích a dorostu jsem trávil veškerý volný čas na loděnici. Možná víc než veslování nás tam držela parta. Loděnice stála sice v centru Olomouce, ale byla pro nás jako oáza! Skoro každou neděli se pořádaly turnaje ve fotbálku. Hráli jsme všechny kategorie dohromady. Neexistovalo, aby starý vyháněli mladý ze hřiště. Maximálně jsi slyšel: Mladej, postav se do brány! Olomouc tehdy měla silnou generaci dorostenců i juniorů. Po kontrolních závodech se začaly tvořit juniorské reprezentační výběry. Bylo mi patnáct a juniorská čtyřka potřebovala doplnit. Postaršili mě a už na podzim jsem jel s juniorskou reprezentací na závody do Německa. V šestnácti jsem strokoval naši olomouckou čtyřku, ve které seděli Jarda Krátký a taky Radek Vyhnálek a Roman Kučera. Na jaře jsme s velkým náskokem vyhráli závody v Brně – fotku mám doteď schovanou: projíždíme cílem a zbývajícímu  poli zbývá snad 250 metrů. V té době jsme taky jezdili kormidlovanou dvojku s Jardou Krátkým. Z výsledku toho závodu bylo skoro jasné, že pojedeme čtyřku na mistroství světa. Nádherná představa. Jenže před Primátorkama jsem dostal žloutenku a dva roky bylo po mně!

 

Čtyřka se nám úplně rozsypala. Já žloutenka, Jarda Krátký taky a Radka chytly záda. Já se k veslování vrátil až za rok a čtvrt - do posledního roku juniorů. Ještě v listopadu jsem oficiálně nesměl trénovat. Měl jsem pořád špatný jaterní testy. Naštěstí mě na nohy postavila paní doktorka Vizinová. Schodou okolností naše „domácí“. Hodně se mi věnovala. Psychicky jsem byl tehdy totálně zničenej! Protože z absolutní převahy v republikovém veslování, kdy jsem se jako mladej dostal mezi ty nejlepší starý kusy - mohl jsem jet na mistrovství světa a najednou konec! Už nikdy nebudu sportovat!

 

Bylo to nekonečný! Nejdřív jsem ležel snad tři měsíce na infekčním a pak dalšího asi půl roku v nemocnici. Vrátil jsem se domů a do školy mohl chodit jen na čtyři hodiny. Celou dobu jsem žil na rohlících a banánech. Moje máma je někde sehnala. Dnes si to už lidi nedovedou představit, ale sehnat banány byl v té době kumšt. Mamina když viděla, jak se snažím, tak mi chtěla opravdu pomoci – jenom to jídlo, bez tuku v alobalu, no prostě dieta jako řemen. Postupně jsem mohl jíst i jiná jídla, ale všechno bez tuku. No, mělo to i své pozitivum, můj tuk šel pryč a zbyly svaly – tedy svaly, svalečky. Pomalu se mi vracela i síla. Vzpomínám si, byl pátek 13. listopadu, když mi konečně řekli, že jsem zdravej. Šťastný den. Paní doktorka Vizinová mi ovšem pořád zakazovala sportování. Doporučila mi ještě tři až čtyři měsíce jen lehký pohyb, že někdy kolem února uděláme další testy a pak se uvidí. Jenže já už se v tu dobu hýbal a zdravotní stav mě jenom povzbudil, on totiž čas běžel a v únoru jsem měl za sebou už několik měsíců  přípravy. Trénoval jsem podle toho, jak to šlo.  No a všechno vyšlo a jelo se naplno. Tedy v rámci možností. Jakmile mě začaly tlačit játra, přestal jsem. Takhle to dělají dneska mladý. Když je něco začne bolet, třeba nohy, skončí s tréninkem (směje se). No – jak říkala doktorka, stal se tak trochu zázrak.

 

Když jsem začal znova trénovat, v klubu nebylo vlastně s kým veslovat. Chtěl jsem v posledním roce juniorů alespoň zkusit, jestli to vůbec půjde. A chtěl jsem jet na juniorské mistrovství světa, alespoň na jedno z těch možných tří, to mě drželo a motivovalo. Naštěstí jsem v nemocnici moc nezhubl, spíše zlehčil -  byl jsem tlustej – 18 procent tuku! Po návratu ze špitálu jsem byl jen o čtyři kila lehčí, ale měl jsem výrazně méně tuku. Parta kluků byla veselá, ale z hlediska veslování to moc nevypadalo. Zůstal tam jedinej možnej - Kábus (Honza Kabrhel). Když jsem znovu přišel na klub, vůbec jsem ho nepoznával. Najednou byl větší než já a to jsem už měřil okolo 194 centimetrů. No, náš životní styl byl trošku odlišný… nebudu vykládat, co všechno dělal, to bych asi snižoval úspěšného reprezentanta, ale komu příroda nadělila, tomu to nevezme – to byl a je takovej příroďák – na něj nedám dopustit. Nakonec jsme se s Kábusem dohodl a frčelo se. Chvíli se nám věnoval táta. Střídali se se Zapletalem, který v té době vedl středisko. Zapletal trénoval úspěšnou mužskou dvojku a měl za sebou opravdu dobré sportovní výsledky. Suché testy v Nymburce jsem ještě neabsolvoval, závodil jsem až na vodě. V té době vládla dvojkám posádka Máček – Šenk, která jela na šampionátu už rok předtím. Museli jsme několikrát dokazovat, že jsme lepší a vedlo se – distančák první o minutu, kontrolky o čtrnáct sekund a pořád málo! Potom výhra v Brně a v šestiutkání na Bledu a až potom padlo posvěcení, že můžeme jet na JMS. Neměli jsme ale pořádnou loď! Všechno jsme absolvovali na  Hudečku – nejtěžší dvojka bez ve střední Evropě. Zaplať příroda jsme ho na závěrečném soustředění v Roudnici úplně rozložili – Honza prošlápl nohavky, já zlomil žebra - loď jsme úplně zdevastovali! Hudeček nám pak řekl, že tahle dvojka je předělaný dvojskif a není dělaný na tak velkou sílu. Myslel si, že pro juniory to bude stačit. Pro nás to byla výhra. Luba Zapletal ml. s Petrem Lakomým, kteří reprezentovali v mužích, dostali novou loď – Empachera a  pan Zapletal  nechal poslat pro ten jejich poklad. Hned jsme se na téhle lodi cítili jako doma.  Po tahání Hudečka jsem měl pocit, že nesu papír!  Tréninky vypadaly asi takto:  Když jsem mohl, jelo se, když ne, trénink jsme ukončili. Tím jsme se možná i trochu vyvarovali nějakému nesmyslnému  přetažení. Již tehdy se jezdilo hodně na objem, ten jsme malinko ořezali. Dost mi to vadilo, tedy hlavně psychicky, protože jsme nesplnili předepsané dávky, ale jinak to nešlo. Prostě jsem nemohl! Honzovi to nevadilo, protože jsme se dohodli. Byl to od něj velký risk, doufám že jsem ho nezklamal (směje se), ale on si uměl přidat a když bylo potřeba, šel třeba běžet. No a pak už jsme jeli na juniorské mistrovství světa do Bělehradu a vyhráli jsme – před  západním Německem. Hezký. Tam to bylo vůbec úspěšný. Dvojka bez holek a čtyřka s holek byly stříbrné. Fakt dobrý. Ten rok jsme neprohráli na dvojce jediný start, včetně rozjížděk.

 

 

Ještě v září, než jsem šel na vojnu, jsme jeli za Olomouc Primátorky a bylo to naposledy, kdy Dukla prohrála. Olomouc tehdy postavila společenství s Brnem a Smíchovem. Jel s náma například Venca Mls, který už přes rok závodně nevesloval a kluci z Brna Míra Knapek a Vlasta Beránek! Duklu jsme porazili o šest desetin vteřiny. Na podzim 1979 jsem pak  rukoval do Dukly, další vysněná věc.   Mezi elitu. Za bidla tam tehdy zodpovídal Jarda Starosta a za párové a celou Duklu Venca Kozák. Také  nás trénoval Vojta Hvězda, tedy později, když jsem byl ve výběru na osmu. Pro mě velký svátek, trénoval už tátu. Točila se z toho hlava, vojna a hned olympiáda, kontrolky a nominace na čtyřkách, nové prostředí – dost hodně věcí naráz. Naštěstí na ,,vojně“ byla fakt super parta lidí,  mezi kterou se dalo poměrně rychle zapadnout. Tehdy mi hodně pomáhal Dolec (Milan Doleček), který nás opatroval tak nějak společně s Kyselkou (Milanem Kyselým) a potom ,,dědek“ Mejta . Tehdy už měl něco za sebou a jedenáct let přehledu navíc je znát. Tehdejší Dukla byla plná reprezentantů a byla velká čest se mezi ně dostat, a potom  hlavně udržet.

 

Nijak! Opravdu nijak, i když tehdy junioři závodili jen na 1500 metrů. Poslední pětistovka byla ze začátku ovšem těžká. V Olomouci jsme byli malinko odtržený od tlaku a reality. V juniorech jsme jezdili na chlapské dvojky a myslím si, že skoro stejně rychle. Pro mě se v mužích moc nezměnilo. Možná mi prospěla pauza, byl jsem nabuzenej a relativně odpočatej. Šel jsem poměrně rychle dopředu. Dostali jsme se do nominace na olympiádu 1980. Kábus do čtyřky a já do osmy, kterou strokoval Kyselka (Milan Kyselý) – skončili jsme bohužel až čtvrtí. Ale pro dvacetiletýho kluka super!

 

K ,,mazákům“ jsem cítil vždycky respekt. Bylo to něco jiného, než je zvykem dnes. Učil jsem se od pana Mejty. Jezdili jsme spolu dvojku a hlavně čtyřku s Dolečkem a Kyselým. Velice jsem uznával celou jejich generaci, což byli také například Neffák ( Karel Neffe) a Jožka (Josef Neštický) a musel bych jmenovat další a další - Casku, Prudila, Pecku, Vochosku. Tihle chlapi byli takovými lídry. Na Duklu jsem přišel jako juniorský mistr světa a vítěz Primátorek a sebevědomí mi nechybělo. Velmi rychle jsem se ovšem probral do reality. Když nás poprvé pustili z přijímače, vyloženě jsme se na loděnici těšili, ale první věc, kterou jsem slyšel: umej nám loď a vynes vesla! Nevím, jestli to byl zrovna Jožka, nebo kdo... Na Dukle panoval ten správný mazácký systém. Potom tam samozřejmě přišli kluci jako Škopíno (Milan Škopek), Dolec (Milan Doleček), Kyselka (Milan Kyselý), Jandy (Luboš Janko) – to už bylo něco jiného. Věkově jsme si byli blízcí. Obrazně řečeno - mladí se tehdy rvali o možnost porazit staré a eventuálně o možnost sedět s touto veslařkou elitou na jedné lodi. Ohromná škola, která se předávala dál a dál. Sedět v lodi, která může mít medaili, to byla motivace. Finále mistrovství světa bývala mezi těmito lidmi povinnost. Za těch deset let se nestalo, že by nebyly lodě ve finále MS.

 

Medaili z mistrovství světa mám jednu. Stříbrnou na čtyřce z mistrovství světa 1989. Na Bledu ji strokoval  Dušan Macháček. Předtím jsme několikrát dojeli čtvrtí. Jak jsem už říkal – na olympiádě v roce 1980 na osmě. Čtvrtí jsme byli i na té „náhradní olympiádě“ o čtyři roky později – také na osmě. Stejného umístění jsme dosáhli taky další rok na šampionátu v Hazewinkelu – tam to bylo super. „Moravská“ čtyřka – Hlídek, Kabrhel, já, všichni od nás z Olomouce, a k tomu jeden Brňák Vojta Caska. Super chlap. Z Goodwill Games, které se konaly v roce 1990 v Seattlu, mám bronzovou medaili. Po mistrovství světa v Tasmánii, které bylo v roce 1991, jsem už měl velké zdravotní problémy a potřeboval jsem si odpočinout. Takže s veslováním konec! A jiný sport.

 

 

Pro mě se změnilo příchodem Neffeho jako tenéra k nám, protože Karel do toho v té době vnesl hodně dynamickej a vědeckej přístup. Tehdy jsme už měli karbonová vesla, ale lopatky byly pořád typu Macon. Situace daleko příznivější v tom, že materiál měli všichni prakticky stejný. Kromě lodního. Němci šli dopředu tvarově, materiálově – vším, ale vesla, pačiny, lopatky byly pořád stejný. Vymýšleli se věci, které rychle zanikly. Karpinnen závodil na jednom mistrovství světa s pohyblivým křídlem. Ve své době to zkoušel i Vladek Lacina – český člověk to rychle ,,obšlehl“ (směje se). I Vladek říkal, že to bylo něco úžasnýho, ale křídlo zakázali. V nepárových lodích se toho však moc neměnilo. Posunoval se kormidelník – dopředu, dozadu, doprostřed, ale jinak nic extra. Až někdy kolem roku 1992-93 se prosadily sekery a začalo se opravdu pracovat na materiálu. Jenže v té době jsem už nevesloval. V mé době jsme to měli jednodušší, protože celý svět byl srovnatelný. Teď se toho dá s materiálem dělat strašně moc.

 

S veslováním jsem skončil na Dukle v roce 1991. Pro svalové  bolesti v noze. Abych ji nějak rozehnal, začal jsem usilovně cvičit strečink a uvolňovací cviky, a protože jsem měl blízko k  bojovým sportům, zkusil jsem se „prát“.  Tedy až po třech letech tvrdé přípravy a to jsem si myslel, jak jsem připravený. Několik roků jsem se věnoval kickboxu jako závodník a později jako trenér a metodik. Strávil jsem v této skupině báječných lidí dvacet let a musím říct, že tento sport je nejenom tvrdý, ale také přátelský a jsem velmi vděčný, že jsem mohl být jeho součástí. Vlastně tak nějak pořád jsem. Jako osobní trenér jsem získal také určitý sportovní nadhled.

 

Především systém posilování a pestrost cvičení a důraz na jeho provedení.  Měl jsem vyzkoušené nějaké kruhové tréninky v rámci sportovní přípravy kickboxu a moc mě překvapovalo, jak ortodoxně setrvávají někteří trenéři veslování na zavedených metodách. Jsem přesvědčený, že například u mládeže (to myslím i dorost a juniory) není třeba posilovat s činkama v takové míře, jako se  to provádí nyní. V dnešní době lze praktikovat spoustu pomocných tréninkových metod. U nás, tedy ve veslování, jsou všichni strašně netrpěliví, to mě zase naučili jinde, tedy být trpělivý. Ono budovat něco úspěšného trvá někdy léta  a u nás se to rozstřílí během roku a hned několikrát. Divný...

 

O veslování jsem se zajímal celou dobu, kdy jsem se „pral“ a když někdy kolem roku 2004 hledali veteráni někoho do čtyřky, využil jsem příležitost vrátit se na vodu. Abych se přiznal, volal mi Machajda (Dušan Macháček), že jim „vypadl“ jeden člověk z posádky. V týdnu jsme v Praze trochu potrénovali a hned v sobotu jsme jeli v Třeboni mistrovství republiky – tedy veteránské. Vrátilo mě to znovu do veslování. Šel jsem do toho, protože jsem se chtěl s klukama po letech znova svézt a taky jsem byl zvědavej na nové lodě a vesla. Pavel Rozehnal měl k dispozici asi nejlepší materiál, který v té době byl u nás k dispozici. Neměl jsem ani tak potřebu závodit a někoho porážet, toho jsem si užil dost zamlada, ale hlavně jsem si chtěl na vlastní kůži vyzkoušet, jak se vesluje se všim tím novým – sekerami, na rychlých lodích a k tomu s klukama, se kterýma jsem závodil před dvaceti a více lety. No super.

 

Že jsem se vrátil do úplně jiného sportu! Za mých časů měli všichni k dispozici podobný materiál – lodě, vesla, krakorce... Teď se každý rok objevuje něco nového. Změnila se i technika veslování - zapojení těla, nohou, zad, chycení vody, mlýnkování... Štelování bylo za nás jiný. Vesla se dodávají na zakázku s už připraveným úhlem na kožení – různá je váha vesel, délka, tvrdost, velikost lopatky, typ gripu, jeho šířka a materiál – dřevěný, plastový... V oddílovém veslování se to tolik neřeší, trenér pracuje s tím, co má v loděnici k dispozici, ale při objednávání nového materiálu je třeba přemýšlet, pro koho je určený. Hodně se toho změnilo, hlavně v posledních letech. Pořád se učím a konzultuju s jinými trenéry – naštěstí je mám kolem sebe: Dolec, Petr Blecha a v poslední době Honza Navrátil - velký „štelíř“. Všichni mají velké zkušenosti ze světových soutěží a hlavně jsou ochotni se o ně podělit.

 

 

Tréninkové metody se rozvíjejí. Už to není o tom, že přijde trenér do loděnice a dneska si dáme čisté paže, dřepy a půjdeme se projet... Myslím si, že veslování spěje k prohlubující se specializaci. Trenér jako takový na vrcholové úrovni už neobsáhne úplně všechno. Fyzická příprava i technická příprava spěje k rozdělení mezi odborníky. Někdo je machr na přípravu lodi a materiálu, někdo zase na fyzickou stránku tréninku. V oddílech to asi hned tak nepůjde, ve velkých střediscích, jako je Dukla nebo ministerstvo školství, by to jít mělo. Na Synka připravují loď v Německu – na výšku, váhu, spočítají velikost a tvrdost vesel... Je to zakázková a tudíž drahá záležitost, ale takhle by se mělo pracovat ve velkých střediscích, jako je Dukla nebo ministerstvo školství. Jeden člověk neobsáhne všechno! Už jen obsáhnout samotné veslování s vyhodnocením tréninku. Existují přístroje (malé), které snímají trénink, vyhodnotí závodníkův zdravotní stav a s jejich pomocí je trenér schopný už teď stanovit denní tréninkovou jednotku závodníka. Když se ráno probudí, hodinky mu stanoví, jestli je dnes připravenej na sprinty, nebo jen na vytrvalost...

 

No hlavně se už nepřevrací kameny na dně Vltavy, jak se dělo za mých mladých časů, kdy se praktikoval obrovský zásek. Řízlo se do vody, ale teď je třeba rychle zaveslovat a roztáhnout tu naloženou vodu. Žádná věda, všichni to vědí a dělají. Někdo lépe - někdo hůř. Žádné obří záseky a nadzvedávání lodě. Tehdy, já si myslím, jsme se s Menčíkem (juniorský mistr světa 1986), se kterým jsem na otcovo doporučení začal po jeho příchodu na vojnu jezdit, začali vracet ke stylu veslování, jaký po mně chtěl již kdysi dávno tatík a který on měl zažitý, protože k titulu mistra světa ho dovedl právě on. Byl výrazně slabší, ale podobného buldoka jsem zažil jen jednoho - Kábuse. Naštěstí Machajda (Dušan Macháček) se Štruncem (Michal Šubrt) veslovali hodně podobně, a proto nám čtyřka složená trochu všem navzdory jezdila tak rychle. Dostali jsme se skoro do takového tempa, jaké se praktikuje v dnešní době. Bohužel to tehdy celé nějak nevydrželo.

 

V oddíle připravuješ závodníky, kteří chtějí být nejlepší, aby splnili normy a pokud možno se dostali do reprezentace. K tomu připravuješ ještě hromadu rekreačních veslařů, kterým je dobrý se věnovat hodně podobně, protože tvoří partu. V klubu můžeme závodníky rozdělit - dejme tomu - na výkonnostní, lepší střed, nadějné a pak vrcholové. Jako kondiční trenér jsem připravoval různé sportovce i nesportovce, fotbalisty, atlety, např. i  mistry Evropy a světa v kickboxu a užil jsem si to. Vždycky je to o lidech, zázemí, chuti a hlavně srdci. Veslování chci dělat tak, aby ta děcka pochopila, co veslování je a jak je to složitý a krásný sport - vlastní silou ženeš loď po vodě … Když to necítíš - tedy vodu, loď a nepříjdeš na ten pohyb, pak ,,stojíš na místě“ a jen se dřeš. Někteří silní to v mladších kategoriích zvládají i vítězně. Když to ale umíš a cítíš, jak jedeš rychle a ženeš loď...ten pocit je z toho krásnej.

 

Ovšem ne z každého lze vykřesat reprezentanta a bohužel mám takový zvláštní pocit, že pravidla nastavovaná pro sportující děti, ty děti spíše vyhánějí, než ke sportu přivádí. Mrzí mě, že současné normy připravené pro trenéry nutí ty trenéry připravit závodníky pouze k brzkému výkonu, aniž by byl respektovaný vývoj jedince a přemýšlelo se o výhledu a perspektivě. Prostě mi to přípomíná systém – nalož na děti, co unesou, nějak to dopadne. Ale to, že je můžeme zabrzdit ve sportovním vývoji, že místo třeba pěti vyskočí později jen jeden dospělý reprezentant, se považuje za úspěch, to mi přijde smutné. Nejsme masový sport a myslím si, že je škoda každého veslaře, který skončí dřív než stačil rozvinout svůj potenciál...

Myslím si, že je v této problematice prostor k velké diskusi.

 

Jedno se od dob mého mládí za veslem nezměnilo - stejně jako dřív pořád těžko snáším laxní přístup. Veslař musí mít srdce bojovníka!

 

Text: Manfred Strnad      Foto: archív Dušana Vičíka