Jan Navrátil: Brousíme si zuby na medaile...

Trenér Jan Navrátil vede na světovém šampionátu v Račicích párovou skupinu juniorů - skifaře Gabriela Mahlera, dvojskif a párovou čtyřku, která na jaře vybojovala evropský titul. S trénováním začínal v Jindřichově Hradci. Od roku 2007 je hlavním trenérem v pražském klubu ČVK, kde připravuje například dvojnásobnou mistryni světa Josefínu Lázničkovou. Patří k trenérům, kteří rádi vychovávají své svěřence od jejich prvních veslařských temp. „Je to lepší. Nemůžu se u juniorů vymlouvat: Co mi to poslali!? Znají mě dlouho a já znám je. Můžu si je vychovat k obrazu svému,“ říká trenér, jemuž přezdívají Navy.

Jak jsi spokojený se závěrečnou přípravou před šampionátem. Proběhla ve velkých vedrech...

Sluníčko nás dokázalo hodně vysilovat, teď už tomu dokážeme čelit. Tréninky jsou výrazně kratší. Když panovaly teploty nad 35 stupňů, šli jsme na vodu brzo ráno a odpolední trénink jsme občas raději vypustili. Vedru uhýbáme, jak můžeme. Zvládli jsme všechno, z mé skupiny nikdo nemarodil a neexistují žádné obtíže z fyziologického a fyzioterapeutického pohledu.

Jak složité je trénovat skif, dvojskif a současně párovou čtyřku?

Některé tréninky dokážeme odjet společně, někdy je nutné oddělit je – párovka je na dvojskif moc rychlá a to samé platí pro skifaře ve srovnání s dvojskifem. Leckdy jsem čtyři až pět hodin na motoráku a posádky se mi na vodě prostřídají. Někdy jede párovka s osmou, dvojskif se čtyřkou s, skifař jede na holky, takže si vzájemně pomáháme.

Na Evropě jste se seznámili s mnoha soupeři, ale někteří chyběli. Co víme o konkurenci na šampionátu v Račicích?

Na skifu nechyběl Němec ani Brit, v ostatních disciplínách tyhle země ale nestartovaly. Kdo tam určitě chyběl, je Američan – mistr světa na skifu z loňska. Je samozřejmě favoritem téhle disciplíny, stejně jako je Moritz Wolff velkým adeptem na jednu z medailí. Dál mě nenapadá další jméno, které bychom řadili k favoritům, takže si brousíme zuby na tu „zbylou“ medaili (směje se). Gabriel udělal v posledních týdnech velký kus práce, na skifu se opravdu zabydlel a mohl by jet ještě líp než na evropském šampionátu.

Dvojskif?

Co se týká dvojskifu, jedeme v jiné sestavě – zůstal háček Kuba Kyncl z Blesku a Tomáš Hujňák si přesedl do čtyřky s kormidelníkem. Na lodi máme teď Honzu Vacka ze Slávie. Myslím si, že i když je Tomáš výbornej veslař, tak Honza Vacek má přece jenom větší sílu, což mi dovolilo přenastavit loď na těžší pákové poměry a tím i zvýšit rychlost lodě. Máme za sebou několik velmi slibných tréninků, kdy jsme dokázali předjet čtyřku s kormidelníkem. Od dvojskifu si taky slibuju finále a v něm, když budou dobře naladěni a postupové boje jim neseberou všechny síly, by to mohlo být zajímavý...

Párová čtyřka?

Párovka zůstala ve stejné sestavě jako na Evropě a má těžkou pozici. Vyhráli evropský šampionát, což samozřejmě přináší velké ambice pro ten světový. Jenže na Evropě chyběli Britové, kteří nás porazili na regatě v Mnichově. Nestartovali tam ani Němci, kteří v Mnichově taky dojeli před námi. Přibudou zaoceánské posádky. Obávám se, že očekávání bude vzhledem k titulu mistrů Evropy velké a realita může být přísná! Ale zase... musím říct, že kluci jsou na tom dobře psychicky a mohli by ten tlak ustát.

Reprezentační tým trénoval před šampionátem velmi dlouho pohromadě. Neobjevila se v něm pověstná ponorka?

Překvapilo mě, jak to všichni dobře snáší. Nejintenzívnější rozpory má dvojskif, kde se sešly dvě protichůdné povahy – jak oni sami říkají: Jeden, co rád mluví a druhý, který toho řekne málo (směje se). Když jsem jim nabídl, aby spolu nebydleli na stejném pokoji, tak oba řekli že ne. Kuba Kyncl je ukecanej a Honza Vacek tolik ne, a když promluví, tak jenom o veslování. Vášně mezi nimi propukají pouze na vodě, když jsou vyplavené adrenaliny. Něco po sobě občas štěknou, ale nejde to do extrému. Berou to chlapsky – zařvou na sebe, ale za chvíli by se klidně objali.

Některé posádky prý na poslední chvíli přeštelovaly lodě a ne každému to vyhovuje. Co je na tom pravdy? Ve veslařském prostředí jsi známý jako velký „štelíř“ lodí...

To říkal Dušan Vičík, že jo (směje se)? V Roudnici, kde jsme trénovali na dlouhé vodě dva týdny, jsme měli k dispozici měřící techniku - tak zvané „powerliny“, které měří úhly a síly. Spíš jsme chtěli porovnat závodníky v posádce, aby pracovali ve stejných místech a jejich síly se sečetly ve stejný okamžik. V některých případech nastal jemný posun nohavkama a u párovky holek jsme maličko prodloužili tempo osovou vzdáleností havlinek. Zní to hrozně, když se řekne – na poslední chvíli před šampionátem přeštelovali lodě, ale jsou to jen drobné úpravy. Zrovna u párovky holek se to potkalo s obdobím vrcholné únavy na soustředění. V první chvíli si holky myslely, že je to štelováním, ale bylo to na závěr soustředění kvůli únavě.

Odkud se vzal ten přístroj?

Nepárové měřící havlinky jsou majetkem svazu a párové jsou majetkem VK Slavia v péči Pepy Lukše, který mi je laskavě zapůjčil, za což mu tímto děkuju (směje se).

Jak vidíš v roli trenéra chuť dnešních mladých lidí podstupovat tvrdou veslařskou přípravu?

Do reprezentace přicházejí lidé, kteří si to vybojovali a chtějí. V klubu jsou ovšem velké rozdíly. Někdo nepustí telefon z ruky a pospíchá domů, aby si zahrál. Někdo vůbec. Oni na sociálních sítích visí, tak my trenéři jsme do toho samozřejmě hravě skočili a je to náš komunikační kanál. Některé lidi tam seženu okamžitě, odezva přijde za pár vteřin. Pak existují takoví, kteří tam nejsou. Trochu mi vadí, že si to nepřečetl, ale vlastně jsem rád, že není tak závislej (směje se). Existují veslaři, kteří jsou na „tom“ závislí a ti mažou po tréninku hned domů, ale jiní „to“ zase k životu nepotřebují. Ti pak zůstávají v klubu a mají čas se po tréninku protáhnout...

Teorie praví, že se trenéři v zásadě dělí na dva typy: sochaře a zahradníky. Zahradník pozoruje svou květinku a dává jí, co k životu potřebuje. Sochař dostane k dispozici kus kamene a mydlí do něho dlátem tak dlouho, dokud z něho nevysochá svoji představu. Občas se stane, že se mu ten kámen rozpadne v prach... Ke kterému typu máš blíž?

No! Myslím si, že umím opečovávat květinky, ale být i tvrdý, když je třeba. Rozhodně mám s většinou svěřenců přátelský vztah. Když však mají mladí tendenci přerůstat mi přes hlavu, tak je umím dostatečně seřvat a tohle všechno... Podle situace... Skupina je hodně pestrá na povahy a typy lidí. Každý potřebuje něco jiného. Na někoho třeba platí záporná motivace. Nejdřív mu musím říct, že mu nevěřím a on mi pak chce dokázat, že mu mám věřit. Na druhou stranu existují lidé, kteří potřebují cítit důvěru... Je to těžké... Poměrně nedávno jsme to museli řešit s Pepčou Lázničkovou. Povětšinou trénuju kluky a na ně platí ostřejší přístup. Dost často jsem nezvládl přepnout úplně na toho „zahradníka“ a na Pepču to bylo moc a nakonec z ní vylezlo, že veškerá tréma před závodem pramení z toho, že se bojí, abych jí nevynadal. Protože viděla, jak jsem ostřejší na kluky. Tam jsme měli chvíli tyhle trable. Nedokázal jsem rychle přepnout z kluků na holky. Byla to skupina 16ti kluků a jednoho děvčete. Vyříkali jsme si to a už si dávám pozor. Situace je lepší v klubu i v tom, že je nás trenérů víc. V ČVK funguje taky Michal Nový a Pepa Blecha.

Jak vidíš přechod této juniorské generace dál – do dospělých kategorií?

Setkal jsem se mnohokrát vyloženě s tím, že si sportovci naplánovali po juniorech skončit. Jeden z důvodů je, že takhle to řešily generace před nima a oni to vnímají jako, že to tak má být. V juniorech cítí šanci uspět a dál je to mnohem těžší. Dalším důvodem je, že péče o „23“ nám momentálně pokulhává, což je obrovská škoda. Je to ale začarovaný kruh. Třiadvacítka nemá dostatečnou motivaci, protože závodníci vidí, že nefunguje. A tam to nefunguje, protože závodníci nemají dostatečnou motivaci. Je třeba tuhle kategorii pozvednout – pro přechod juniorů směrem k elitě je velmi důležitá. Stává se často, že trpělivá práce v juniorech se pak ve věku devatenácti - dvaceti vytratí. Není výjimka, že první roky v seniorech se trénuje míň než v juniorech. Protože maturita a protože „vejška“... a spousta jiných důvodů. Na jednu stranu to jsou výmluvy, ale na druhou stranu je fakt, že život v té době skutečně reálně přináší větší nároky.

Text: Manfred Strnad     Foto: Sára Meuerová