Senzační bronz českého veterána s hasičem. Kopáč s Viktorou v sedmém nebi

Nečekanou, až senzační bronzovou medaili vybojovala ve čtvrtečním odpoledni dvojka bez kormidelníka lehkých vah Milan Viktora-Jiří Kopáč. Parťáci, kteří se s vrcholovým veslováním už rozloučili a po návratu k němu chodí do práce a starají se o rodiny s dětmi. Jednomu je čtyřicet, druhému dvaatřicet. Těsně před cílem drželi dokonce stříbrnou pozici ještě před Maďary, možná si mohli pomyslet až na zlato Italů. Každopádně báječný úspěch! Přestože se účastnilo jen šest posádek a jelo se tedy rovnou finále.

Jak se cítíte v cíli?

Kopáč: V sedmém nebi. Tak nějak se to říká, když se člověku splní sen, ne? A tenhle byl hodně veliký, ještě k tomu se zlatou, nebo stříbrnou, vlastně bronzovou, tečkou, třešinkou na dortu. Děkuju rodině a Milanovi (Viktorovi), i Tomášovi (Kacovskému, trenérovi), bez něj bychom tu nebyli. Celý český svaz nám pomohl.

Je to nejvíc za celou dlouhou 22letou kariéru?

Kopáč: Srovnal bych to asi s kvalifikací na olympiádu, ale tohle je víc, protože tady mám šestiletou dceru. Před třemi lety jsme s Honzou Hájkem neukočírovali ty čtyři dny hlavu, nezvládli jsme to a skončili pátí. Teď jo. Můj veslařský život byl skvělý a dlouhý. Jsem moc rád, že jsem v sobě našel motivaci se vrátit a k tomu parťáka, se kterým jsem to mohl dokázat. Nejdřív jsem se ale ptal doma, jestli to můžu zkusit a rodina řekla, že jo. Věděl jsem, co to bude obnášet. Nasedli jsme do toho a od prvního tréninku jsme si to užívali. Pak tady na trati 1990 metrů. Že to nevyšlo těch posledních deset, k tomu jsem si řekl Milanovi (chytil „kraba“, pozn. aut.) svý hned po závodě a tím to končí. Od té doby mu už jenom děkuju. Krab nekrab, beru to, že povedla naše společná cesta.

Věřili jste si tedy na startu?

Kopáč: Já jsem nepochyboval, ale nepřemýšlel o tom, jak to dopadne. Věděl jsem, že tam chci nechat sto procent a předvést to, co nám šlo v trénincích. Za moji kariéru nám to většinou takhle moc nevyšlo. Bohužel. Koncové závody jsme v těch posádkách neměli… Teď se můžu hlavně podívat do zrcadla, jak vždycky říká Míra Vraštil, nedělali jsme to kvůli tomu, co máme na krku.

Jak vám šla příprava při práci?

Viktora: Bylo to složitější hlavně z mé strany. Dělám u hasičů v Pardubicích, mám jednu čtyřiadvacetihodinovku a pak dva dny volna, do toho dvě malý děti. K tomu jsem dojížděl do Prahy, poslední tři týdny kdykoliv to jen šlo a nakonec to klaplo.

Kopáč: U vody jsem zaslechl, že moc netrénujeme a že se jen vozíme. To bych rád uvedl na míru, trénovali jsme každý den, já jsem loni naběhal dva a půl tisíce kilometrů, to jsem nikdy v životě neměl. Milan chodí v práci na trenažer a do posilovny. Vyzkoušeli jsme si trošku jinou cestu, ale hlavní je chtít a my jsme za tím šli, motivace byla jasná. Dělám tajemníka na Dukle pro Ondru Synka, k tomu vedu projekt ID veslařského svazu, srazy a soustředění pro mladé veslaře, kterým se snažíme předávat zkušenosti. Jednou z nich bylo ukázat, že i ve čtyřiceti to jde veslovat. Dělal jsem to i pro ně, když se chce a baví tě to, není třeba končit ve dvaceti. Mě to bude určitě bavit i dál. Když něco miluješ, není co řešit.

Hasičský trénink určitě pomůže, že?

Viktora: Určitě. V posledních velkých závodech jsme byli druzí. Mám štěstí na směnu, všichni tam sportují včetně velitele čety. Všichni se hecujeme, děláme společné kruháče v posilovně, ostatní kluci taky závodí. Baví mě to takhle, proto jsem se vrátil loni na podzim k veslování. Viděl jsem, že to jde připravit se i v práci.

Pauzu tedy necítíte?

Viktora: Skončil jsem v roce 2018. Dva roky jsem vůbec nevesloval. Loni na podzim jsem si koupil loď, protože mi to chybělo. Má veslování rád, člověk si vyčistí hlavu. Na jaře jsem měl slušné výsledky, byl jsem třetí lehkáč za Mírou a Jirkou (Vraštilem se Šimánkem), ti jsou někde jinde, světová elita. Po kontrolkách se mi ozval Jirka, jestli nezkusíme dvojku a já jsem kývnul. Dopadlo to dobře.

Kopáč: Já jsem končil 2019, takže byla kratší. Jsem vděčný Milanovi, nechci říkat, aby to neznělo jako klišé, do konce života, že mi dal šanci si to srovnat v hlavě. Můj konec byl sladkohořký na mistrovství světa v Ottensheimu, teď jsem si ty vzpomínky vylepšil. Bylo to těžký, když to na Vltavě nešlo, i tady, jak se voda houpala, a podmínky nebyly ideální, ale dokázali jsme to. Udrželi jsme to v sobě a prodali to. Na pokoji mám ručník od babičky z roku 1993, kdy tady bylo poslední mistrovství světa. A všechno klaplo, jsem všem okolo vděčný.

Domácí světový šampionát byl tedy hlavním magnetem?

Kopáč: Veslování mi chybělo, ale občas jsem se svezl s kluky na skifu, udržoval jsem se připravený zaskočit na osmě. Račice byly něco speciálního, s Milanem jsme tu byli na noncoxu třetí a tenhle výsledek je ještě o stupínek víc. Potěšili jsme rodinu i všechny fanoušky.

Další medaili by měl přidat lehký dvojskif, souhlasíte?

Kopáč: Jsou skvěle připravení, to tady ukazují. A Míra je tak silný v hlavě, že nepřipouští žádné pochybnosti, jde si za tím. Přeju všem, ať si to užijí a dopadne to. Je úžasný, co v jeho věku předvádí. I když je o trošku mladší než já…

To znamená, že máš před sebou Ironmana, abys ho dorovnal?

Kopáč: Ne, to asi ne. Začal jsem běhat, vedu Ligu do kopců v Praze a chci ji vyhrát. Zbývá mi ještě jeden závod, abych jich měl deset. Běžci si ze mě trochu utahují, že jim to vybírám, ale já jim teď přivezu ukázat tuhle medaili.

Máš už čtyři (z toho tři evropské na čtyřce), tedy poslední velkou veslařskou?

Kopáč: Těžko říct, může se stát všechno. Veslování miluju, nechávám to otevřené, uvidíme. Paříž je za dveřmi a já jsem připravený, nebráním se ničemu. Hrozili, že lehké komety zruší ještě dřív už v Tokiu, teď jedeme na další olympiádu. To je bonus, ale nedivil bych se, kdyby se pokračovalo i v Los Angeles 2028.

Tomáš Nohejl, foto: Ondřej Kroutil